Opolany v souvislostech 1770 – 80

Josef II. jenž v této době prožíval svá 30 léta života a spoluvládl s matkou Marii Terezií, chtěl z pozice své moci pozvednout poddaný lid, zvětšit jim svobodu volby, uplatnění a zároveň odpovědnosti. Změny uváděl v platnost především na svých panstvích a na zabraných církevních majetcích. Aby však nedošlo k velkému chaosu, spoutal život ve státě mnoha zákony. Je jasné, že měl mnoho odpůrců a udělal mnoho chyb.  Je však dobré si uvědomit, že v zemích, kde vládnoucí dynastie nechtěla naslouchat potřebám té doby, došlo následně ke krvavým revolucím,  jako byla známá francouzská. Ve spojených státech právě vrcholil boj za nezávislost na Velké Britanii a Thomas Jefferson (spolutvůrce prohlášení nezávislosti USA ze 4.9. 1776 ) o Josefovi II. napsal: Mister Habsbourg je mužem neobyčejně nebezpečným. Buď svých cílů nedosáhne a bude muset posléze vládnout metodami obvyklými u ostatních monarchů – v tom případě se stane jen dalším z odpůrců pokroku ve světě. Nebo dokáže, co si předsevzal, a pak „ přinese svým panováním nejzávažnější důkaz toho, že revoluce jsou zbytečné“.

Co se dělo v okolí Opolan v té době? 

Především to byl v r. 1777 vznik úplně nových vsí. Ještě dnes po 230 letech je patrné pravidelné rozdělení usedlostí včetně jejich číslování: Wolfsberg (dnešní Vlkov) a Herinansdorf (dnešní Kolaje).

(1)

(2)

Z císařského ovčína vznikla obec Lustdorf. Toto jméno se neujalo a brzy se jí začalo říkat Voškov, dnešní Oškobrh (č.p. 1-3).

(3)

Z nově postaveného Opolanského císařského dvora vznikla ves Horní Opolany, dnes Opolánky (č.p. 1-10).

(4)

Jak se tento dvůr stavěl popisuje rychtář Vavák ve svých pamětech takto:

Z toho místa Lustdorfu málo níže, asi 10 honův, stojí chápě neb chalupa při řece Cidlině panská, kdež jest Cidlina přehražena, odkudž širokým náhonem neb kanálem běží voda do rybníka Blata a několika jiných rybníků poděbradských. Odtud dolů po vodě a témž náhoně 5 honů jdouce, práv naproti Lustdorfu jest vesnička Horní Opolany neb Opolánky nyní zvaná, z dvoru panského velmi nákladného, veskrz klenutého a prejsy přikrytého učiněna v roce 1777. Kterýžto dvůr Baron Toussaint, bývalý císařský panský inspektor, ne tak opatrně jako chtivě roku 1755 a 1753 ze vsi Opolan sem přenesl, o mnoho tisíc tím naši nebožku královnu paní (Marie Teresie) připraviv, a nic neprospěl; nebo byvši to stavení přetěžké a na vlhkém místě vystaveno, již nyní samo od sebe se bořilo. Dost často pak ten baron okolo shořelého kostela Pany Marie v Libici jezdíval, ale ani na stavení jeho nevzdechl.

Vždy dále podle toho náhonu po vodě jdouce 8 honů, jest opět ves Podbřezí a při ní hned připojena Opolany, obě kolínského panství. Jest tu most přes Cidlinu dosti dlouhý i místo, kde dvůr onen přestavený k Poděbradům náležející stával; k vrchu Voškobrhu, an práv naproti leží, jest odtud 12 honův. Z Opolan vždy po Cidlině jdouce na 1/4 míle jest ves Libice. (1)

(č.p. 1 -32) Víte, kde se nacházel vrchnostenský nebo též panský, někdy Bolemanský dvorec?

Odpověď najdete v příštím vydání.

Místní správa:

Současně se zřízením nových vsí, došlo k novému uspořádání rychet. Tak rychta Srbická spravovala obce: Srbce, Vlkov, Kolaje a ve Velkých Opolanech bývalý panský dvůr, neb obec sama náležela k panství kolínskému. (3)

Cesty – dopravní spojení:

Starodávná „Slezská silnice“ vedla( v té době) z Prahy přes Brandýs, Nymburk, Úmyslovice, Podmoky (vyhýbala se tak po formansku bažinám a později rybníkům na Poděbradsku a sledovala co nejméně zatížit koně stoupáním a klesáním), Městec Králové, Běrunice, Lovčice, Převýšov, Clumec, do Hradce Králové a Vratislavy. Přesto, že byla hlavním spojením západní a východní Evropy přes Prahu, názvu silnice si nezasluhovala, neboť to byl spíše drnový průhon a široká polní cesta, a z Nymburka do Městce se jelo 2-3 dny. Po této silnici vedlo i poštovní spojení z Prahy do Vratislavy, r. 1720 2krát týdně. Tato trasa zaniká r. 1818 kdy byla dokončena státní silnice z Poděbrad přes Vlkov, Dlouhopolsko směrem k Chlumci známá pod názvem Náchodská silnice. Ta již byla šutrována oblázkem, co nejkratší a rovná a přehledná zejména z důvodu vojenských, směrována na věž, odkud se dala přehlédnout dalekohledem.

V Městci se křižovala i druhá dálková silnice Jičín-Kolín. Z Městce vedla směrem na Kostelíček, dále mezi Opočnicí a Hradčany na opolanské mosty. Tato trasa zaniká až v r. 1853, kdy byla vystavěna okresní silnice Jičín- Kolín přes Městec a Žehuň. Uvádí se však, že do roku 1871 platil městecký okres na opolanské mosty. (4)

Poměry náboženské:

Povoleno bylo pouze katolické vyznání. Katolický kostel byl v Libici a Sánech. Farnosti však trpěli stálým nedostatkem farářů. Nekatolické vyznání zde nebylo nikdy zcela vykořeněno. Kterýsi katolický farář po jedné slabě navštívené pouti na Oškobrhu proto odpověděl na údiv: »Co se divíte, rychtáři! Na poděbradsku máte z polovice kacířů a na chlumecku tři čtvrtiny.«

Po vydání tolerančního patentu 13. 10. 1781 se podle Vaváka na poděbradsku přihlásilo k nekatolickému vyznání 2386 duší.

Kostel sv. Petra a Pavla na Oškobrhu fungoval po 30leté válce jen jako kaple, byl r. 1781, zrušen a prodán ve prospěch Náboženského fondu. (3)

Úprava svátků a postů v r. 1772:

Při začátku tohoto roku prohlášeno jest skrze duchovní správce ve farních kostelích, že Jeho Svátost papežská z obzvláštního povážení a myslopatření některé roční svátky vyzdvihnouti a zrušiti ráčila, tak že v nich může jeden každý podle své vůle a potřeby pracovati. To ale na vůli zůstalo jedné každé zemi, krajině, kraji, panství, městu a obci, kterého by svatého jakožto svého patrona chtěli ctíti a jeho svátek světiti, že to mohou učiniti.

Posty pak, které byly k svátkům apoštolským, ty jsou přenesené do adventu, tak že v adventu každá středa, pátek a sobota posty míti bude a má. Stavové a kněžstvo království českého svátky našeho milého dědičného krále a patrona, sv. Václava, jakož i divotvůrce a pražského kanovníka, sv. Jana Nepomuckého, na časy budoucí k veřejnému uctívání a svěcení sobě vyvolili. (1)

V Opolanech: pouť je v den (i všední) Nanebevstoupení posvícení se slaví v září, první neděli po sv. Marii.

První číslování domů bylo v r 1770 (od této doby se čísla přidávají, některá jsou přenesena):

Měsíce října a měsíce listopadu v těch místech, kteří páni děkanové aneb farářové se svými matrikárními výpisy při krajských ouřadech hotovi byli, začala se psáti numera aneb počty na domích a sice nejprve v Praze, ku kterémužto popisování byli zřízeni páni krajští komisaři a páni vojenští od vojenských aneb hluků hejtmanové a ti byli z většího dílu hrabata aneb z rytířského stavu. S nimi též byli jeden neb dva kaprálové a dva vojáci dobří skríbenti aneb písaři, mající s sebou jak ten výtah z matriky, tak výtah z kanceláře všech ve vsi a v každém stavení se vynacházejícího lidu. Do domu přišedše zase lid ten i děti vidět musili a v nově do jiné knihy zapisovali, nejprv hospodáře, vždy příjmením napřed, jménem vzadu, po hospodářovi nejmladšího syna, po něm nejstaršího, pak ty prostřední. Co se ženských v domě vynacházelo, ty psali sumou do třech klasův a sice od malých do 15 let, od 15 až do 30 tolik, od 30 až do sešlosti věku. Mezitím, když psali mužské, vždy nejvýš dobrotu a celost zdraví šetřili a kdo nějakým neduhem trefen byl, toho k jeho jménu přiložili, že jest takový a takový. Jeden pak z nich voják vždy venku na domě ta numera psal… (1)

Stavení na Poděbradsku:

Staveniště bylo tvaru čtvercového neb obdélného a přiléhalo jednou stranou, nejčastěji kratší k veřejné cestě. V předu staveniště byly stavby, vzadu zahrada. Stavení byla tři a jejich umístění bylo stálé. Základ tvořilo obytné stavení se stájemi, jež umístěno na délku staveniště ( kolmo na směr veřejné cesty) tak, aby dvorní strana byla obrácena k slunci. Stavení tak bylo teplejší a chodník ( práh, záhrobec) stavení vroubící snadno osychal a čistotu zabezpečoval. Na protilehlé straně staveniště položena rovnoběžně sýpka čili špejchar. Mezi oběma staveními byl prostranný dvůr, uzavřený vzadu stodolou. Od ulice oddělen byl vraty , vrátky a plotem.

Rozdělení obytných a hospodářských budov v tři celky od sebe vzdálené a zvláštní jich umístění na staveništi má příčinu jednak v snaze, aby za požáru příčinou užitých stavebních hmot ( dřevo, sláma ) snadno vznikajícího a rychle se šířícího, bylo lze škodu jen na část majetku omeziti, jednak budovami dvůr a majetek bezpečněji ohraditi proti sousedstvu i nepovolaným vetřelcům. (5)

Zdroje:

1. Rukopisy rychtáře Vaváka z Milčic , vytištěno 1907 (Archiv - Polabské muzeum Poděbrady)

2. Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně , I. vojenské (josefské) mapování – Čechy,1764 - 1783, mapový list č.110

3. Kronika Opolan, str. 40, 45 ( SOkA Lysá nad Labem)

4. Kronika Dlouhopolska, str. 29, 107.

5. Poděbradsko 1906, V. Smutný, str. 332. Zpracovala: ing. J. Tvrzníková, 2010